Historie

Kunovice a Stará Turá se nevyznačují pouze současnou spoluprácí na přeshraničním projektu "Zlepšenie služieb cestovného ruchu Slovensko-moravského pomedzia", jejich společné prvky najdeme také v historii.

Nejsou jimi jen folklor, podobnost písní a zvyků, ale také podomní prodejci, kteří se dříve nazývali Handrláci a na slovenské straně Hauzíreri.

Handrláci z Kunovic

Ještě na konci 19. století byly Kunovice známé specifickým podomním obchodem, který provozovali hadráři, tzv. kunovští handrláci. Tuto živnost provozovali v té době v šesti domech, byli to např. Habarté, Polášci, Fojté či Chrástci, kteří si v obchodu dobře stáli. Jednalo se o zajímavé řemeslo skupovačů hader. Kunovičtí handrláci byli světáci a znali je po celé Moravě, na Hané, na Valašsku, Horácku, v západních Čechách. Jejich cesty směřovaly i na západní Slovensko. Procházeli vesnicemi jako rázovité postavy, obvykle s velkým rancem nebo pytlem na zádech, někdy s malým vozíkem nebo trakařem. Do vzdálených krajů zajížděli vlakem, někdy na kole, nejčastěji však s koňským povozem.

Bylo je často slyšet z dálky, neboť svůj příchod ohlašovali pískáním na šalmajku opakováním známých motivů a vyvoláváním: „Tetičko, tetičko, máte hadrama zacpané okýško. Hadry, kosti za hrnečky, za jehličky, za húposti. Máte, nemáte, pohledejte, kde co máte.“ Všude se setkávali s nadšením, kam zavítali, přinášeli radost, a proto jim rádi nabídli nocleh a sdíleli s nimi dlouhé večery. Handrláci byli vynikajícími vypravěči a své přibarvené historky doplňovali svéráznými písničkami a hrou na píšťalku. Často nosili na zádech malou krosnu s cukrovím pro děti a jako směnné zboží za hadry nabízeli laciné potřeby do domácnosti – porcelánové hrnečky, obvykle s modrýma trnkama, podomácky malované talířky a misky, které si vozili ze Znojma. Častým platidlem handrláků bývalo galanterní zboží – nitě, jehly, náprstky a různé haklíky (spony a sponky), ale také drogistický sortiment - modřidlo na prádlo ultramarýn, mýdlo, škrob apd.

Pokud nepřivolávali své zákazníky melodií píšťalky, pak na ženy povolávali:“Hadry, kosti, za hrnéčky, za taléřky, za jehly, za niti, za modré!” Prvními zákazníky byly vždy děti, které na ně povolávaly: “ Hadry, kosti, za hlúposti…”. Ke stanovišti či krámku handrláků, k tzv. rekvíruňku, obvykle rozprostřeném na návsi pod lipou, kde měli na zemi vyskládané drobné zboží, se lidé rádi scházeli. Od hospodyň brali jen čisté a vytříděné hadry na obyčajné, bílé, na sukno lebo na vlnu, které podle množství vážili takzvaně na oko a směňovali. Větší hromádky tříděných hader odvažovali na mincíři. Za funt obyčajných sa platilo dvúma, za vlnu až šesti jehličkama. Vážilo se i na kila, a pak se proplácelo hrnčinou nebo porcelánem. Za jedno kilo, podlevá teho, co to byl za orkaf (druh), se dávaly hrnky v hodnotě 12–30 grajcarů. Posledním kunovickým handrlákem byl Jilík, který jezdil s vyhublou kobylou až do doby protektorátu, kdy se však jednalo už jen o modernizovaný způsob obchodování bez rázovitých místních postav.

Svezený materiál handrláci prodávali překupníkům a obchodníkům, kde se hadry balily a odesílaly do papíren. Kunovští handrláci vozili hadry do hradišťské Trostovy velké kůlny, jehož skladiště stálo při silnici k Derfli-Kunovicím, z druhé strany řeky Moravy stála Wintrova hadrovna na kraji Starého Města. Známým překupníkem v Kroměříži byl také Hofman. Často i pěšky chodili handrláci do Brna nebo zajížděli do Vídně, přímo do papíren. Z vlněných hader se vyráběla příze a přidávala se do nových suken. Z nejkvalitnějších zbytků látek se dělal papír na papírové bankovky. Takové kvalitní zboží se hanrdlákům vyplácelo vozit do Rakous a říkávali: “Vezeme rudu na císařské peníze.” Na svou práci měli handrláci licenci, úřední papír z hejtmanství na živnost a ten platil po celé Rakousko-uherské říši.

 


 

Hauzíreri ze Staré Turé

Keď kráľ Matej Korvín oslobodil staroturianskych obyvateľov od platenia mýta, Turanci to využili. Chodili po celej rakúsko-uhorskej monarchii a predávali po domoch drevárske a iné výrobky - hauzírovali. Tovar nosili na chrbte v noške, alebo vo veľkých krošnách, niektorí ho vozili na káre. Vychádzali na jar a vracali sa až na jeseň.

Chudobná kopaničiarska zem neposkytovala dosť obživy pre našich predkov. Lesný porast širokého okolia Starej Turej však vytvoril ideálne možnosti na spracovanie dreva. Takmer v každom dome pod

Javorinou muži vyrábali varešky, soľničky, valčeky, dosky a inéveci do domácnosti. Z literatúry sa dozvedáme, že "...od roku 1898 sa v celom Uhorsku výrobou drevených variech zaoberalo asi 1100 rodín, z toho 800 v Starej Turej". Popri domáckej výrobe sa pod Javorinou rozvinula ďalšia významná zárobková činnosť - podomový obchod, čiže ako sa vtedy hovorilo "hauzírka". Predmetom podomového obchodu neboli len drevené vyrobky, ale aj galantérny tovar, výšivky a ovocie. Tovar roznášali po majeroch, lazoch a menších obciach, kde nebolo obchodov s galanterným tovarom. Naložili ho na dvojkolesovú káru a po riadnych cestách si takto väčšie množstvá priblížili k odbytištiam.

Potom tovar rozdelili do nošiek a na chrbtoch vyniesli po strmých chodníkoch či cestách ku svojim zákazníkom. V roku 1927 si podjavorinskí podomoví obchodníci utvorili samostatné Združenie podomových a jarmočných obchodníkov. Po vzniku Československej republiky sa "hauzírky" obmedzili len na naše územie. Postupný zánik podomového obchodu zaznamenávame po roku 1945, kedy bol zákonom zakázaný.Hauzíreri nechávali svoje deti po veľkú čásť roka zväčša u svojich príbuzných alebo v "Chalúpke" Modrého kríža pre siroty a deti hauzírerov. Tomuto závažnému problému tej doby venovala svoju pozornosť aj naša spisovateľka Kristína Royová v svojej poviedke Deti hauzírerov.

Tísňová volání

Kurzovní lístek

USD Vlajka meny USD   změna
GBP Vlajka meny GBP   změna
EUR Vlajka meny EUR   změna
JPY Vlajka meny JPY   změna
CAD Vlajka meny CAD   změna
PLN Vlajka meny PLN   změna
RUB Vlajka meny RUB   změna
CHF Vlajka meny CHF   změna